Poprvé

Poprvé

 

Poprvé, když nesměle jsem vstoupil…

k tobě.

Ne proto snad, abych pouze loupil…

v té předjarní době;

já cele se ti toužil dát,

když věžní zvon se snažil nastokrát,

přehlušit kolmý do propasti pád…

hříchu,

v tom rozsténalém tichu;

i tak se to dá brát.

 

Tvých vlasů řvoucí vodopád,

jak bičem severského větru hnán,

mi do očí a do úst dokořán,

vnikal neustále

a vyzýval mě vstoupit dále,

však příběh být to měl, neurvale...

jiný…

když touhy moje porodily činy,

já znal osobní podíl viny,

sklony objevitelskými

se hnal za cíli, předem vysněnými.

Na dva vrcholky hory

a vzápětí navzdory

srdci sevřenému

do posvátných míst,

jež ženou dělá ženu…

 

Pak doufal jsem, že v plné svojí zbroji

smím do zahrady rajské s očekáváním projít;

žel srdce sevřené

mi náhle řeklo: „Ne!“

„Bohužel, můj milý,

dost potřebné síly

teď u sebe nemám.

Zkus si s touhle chvílí

poradit dnes sám…“

Bál jsem se té chvíle,

každý muž ji zná,

kdy trubka vítězná

má rozpačité tóny.

Tys byla líbezná

a místo fanfár nám

k uvítání na kostele vyzváněly zvony…