Ztracená
Ztracená
Ztracená v změti hluku,
barvy se slily v jednu
neidentifikovatelnou -
všeho moc škodí;
svírám obsidián na řetízku,
poslední kousek síly a klidu.
Osamocená mezi všemi
schovávám se do knih,
tolik mi jich rozumí,
zamknu se v jejich stránkách
a někdy mám chuť
ten klíč pak zahodit.
Svázaná všedností
a přílišnou realitou
utíkám od lidí co nejdál,
utíkám, tepe mi ve spáncích,
ale nemůžu zastavit,
dokud neuslyším ticho.
Pak obejme mě louka
a motýli mi povídají
tajemství bytí a nebytí
třepotáním svých křídel;
netřeba rozumět jejich řeči,
stačí jen cítit.
A když je má samota
bytostně k nevydržení,
toužím jít za tebou,
protože na celém světě
s tebou jsem nejmíň sama.
I když jsi člověk.
(15.12.2024)
Komentáře (12)
Komentujících (9)
Doporučit
Tisk
dobrá báseň. Mě přijde, že něco podobného často prožívám, ale nějak nemohu najít toho člověka. Někdy tam nějaký človíček blikne a pak zmizí
16.12.2024 18:27:06 | KarMa
víš - samota je příhodná a potřebná!
ale ty se cítíš osamělá - zcela
a to jsou dvě diametrálně odlišné struktury
https://www.nakridlechandelu.cz/samota-oz/
16.12.2024 11:33:57 | šuměnka
Ano, naprostý souhlas! Osamělost ale naštěstí u mě není trvalý stav - je štěstí mít několik spřízněných duší a cením si jich ne jako zlata, ale jako soli! ;-) :-) :-) :-)
16.12.2024 18:11:56 | LaBruja
Jsem člověk z masa a kostí
tvou lásku v srdci a duši hostí
nandej mi vše co zbaví tě zlého
oplátkou dostaneš něco překrásného.
16.12.2024 07:12:51 | Ďábel sám
mně to právě skvěle koresponduje s tím začátkem básně, jak se slily barvy.. co člověk, to názor. :-) Jestli nevadí, přidám do oblíbených.. :-) I když je pravda, že jsem musel taky trochu napínat oči. Malinko. :-)
15.12.2024 16:24:47 | Ywach