Volba

Stojím na rozcestí,
váhám zda sejít z cesty.
Tělo se vydalo vpřed,
není radno mrhat let,
lepší cestu ve světě nenajdeš.
Byla vyšlapaná, upravená,
neklonila se tu moje hlava.

Plynou dny a každým krokem,
těžší je postupovat dál,
keře chytají mě za paže,
větve motají mi vlasy,
kořeny pletou nohy.
Co však žene mě vpřed?
Co je cílem mojí cesty?
Sápat se a plazit se za ním?
Netoužím se vrhnout v objetí,
srdce netíhne jeho směrem,
ruce neprahnou po doteku,
rty netouží po polibku.

Není pozdě vrátit se?
Odskočit a změnit směr?
Nebo bych snad měla,
topit se v bažinách života,
hledat v co bych se opřela?

Bojím se teď, sama jsem tu.
Hruď mi pláče, ruce rozdrásané,
nohy však couvou, navzdory odporu,
hoří touhou, navzdory rozumu.
Není pozdě, rty mi tiše šeptají.
Není pozdě, ozvěnou se tetelí.
Není pozdě, křičím v zoufalství.

Cesta zpátky mnohem delší,
pro tělo zlomené bolestivější.
Krajina kolem pozměněna,
jako bych tu nikdy nebyla,
jako bych nebrázdila tyto lesy,
nedrala se ratolestmi.
On stál jen a mlčel,
nesnažil se, nekřičel.
Nevím co se v jeho nitru dělo,
výraz v tváři mu nic nezměnilo.
Na rozcestí budu pokračovat,
neodbočím, znovu nesestoupím,
neklesnu, neuhnu a neustoupím.

A tak putuji, okolo se neohlížím,
lepší je cesty nevidět,
než znovu chybě přihlížet.

Jednou mi však hlásek v hlavě
pošeptal ať ohlédnu se.
Spatřila jsem stezku houštím,
kamením a trním spletenou.
Okouzlila mě jemností a ozvěnou.
Dýchala láskou, radostí a přijetím.
Každý coul mého těla volal,
pojďme zkusit tuto pěšinu.
Tělo krvavé, kůže strhaná,
bolest zapomenutá.
S vědomím, že štěstí, radost na té cestě jsou,
vydávám se tam s pokorou.
Tak se pozná správný směr,
bez váhání nadchne tě,
potoky slz, krve a potu
nezastaví tě,
na cestě za pravou láskou.