Rozloučení

Chci Tě držet v objetí, chci cítit Tvoje tělo
a Ty nikdy nezapomeň, jak se to moje v noci chvělo.
Když si mě hladil, když si mě líbal
a naposled v noci, tiše mě hlídal.
Smutně zdveds hlavu, díval se na Měsíc,
proč nebylo nám přáno času trochu víc?
Z plápolajícího ohně vylétla jiskřička
a k rose na trávě svezla se slzička.
Zašuměl vítr v korunách stromů,
musel jsi odejít, musel si domů.
Díval ses na mě, snad naposled, snad znova
a mě v hlavě zněly, jen ty Tvoje slova.
„Proč rozdělí nás slabší síly?
Snad je to dar, snad prokletí nějaké víly.
Měl jsem Tě blízko, byla jsi moje,
dal jsem Ti srdce, však nežádám Tvoje.
Věř mi jen jedno, že jsem Tě miloval,
i když mě život tolikrát varoval.
Dnes je to naposled, co tady stojím,
co bude bez Tebe strašně se bojím.
Nikdy jsem nechtěl, aby mi Tě vzali,
ale mi tu pravdu, už stejně dávno znali.“
Pomalu a smutně dotkl se mé tváře
a z očí mu pak vyhasl i ten zbytek záře.
Když naposled mě políbil, z nebe hvězda spadla.
To na znamení smutku, že právě láska zvadla.
Otočil se a odešel, už nemohl tu být
a já si zkouším namluvit, že bez něho jde žít.