slova do ztracena

včas měl jsem říkat dívce

krásná něžná jemná

protože něha vyléčí pomněnkový bol

i tenkrát
když jsme si hráli na zájmena
a konejšivá ticha místo básně sól

bohužel jsem jen tichý chlapec
s velkou fantazií
a sobecky své štěstí množím v poezii
kterou dnes přehlíží
labuť andělská

tam kde lednové slunce je v obrazu
čeká mě před galerií
melancholická bíločerná hosteska

v kostele se dívala na světlo v zákristii
věřila
v zázraky
ale já měl peklo než naše kroky
zkřížil čas co kladl ruce na hruď

srdce v životě se mi rozuteklo

měl jsem včas říkat
krásná něžná jemná
dokud meze hvozdíků znaly naše jména
na jarní adrese

dokud zněly

zjasněná

rozkvetla naše změna co všecko přenese

když jsem noc i den
když jsem rozum a cit
když jsem dvojí

jak jít

do ztracena

čas kdy klesám na kolena

kde my jsme se nepřenesli přes ta svoje ega
jak urputní introverti schovaní na plese

a místo polibků pod jmelím
i náš práh k domovu se zachumelí


poodkryješ chvojí
v něm spí hvězda

němá

ještě třese se ještě je

věrná

kdo tančil s černou labutí
aby žárlila ta žena

krásná něžná jemná

u zpovědi marně hledá rozhřešení
a naději ztracené esence

slzy Mariiny jsou i na skalce

a ani ony nečekají na slova do ztracena
tak jakého by děvče znalo mládence

když vidí mé síly
jaké skutečně jsou

když své nevděčné duši připomínám

tlukoucí srdce