u mlčenlivé noty

v běloučkých vlnách les nedá stojku
nerozehraješ to kvarteto

díváš se na mě jak na síti
jestli pro tebe rozsvítím
a za chvíli dýcháme

ostružinovou sloku

vesmírná ve hvozdech nechce to

zatím se netřpytí
říkáš mi pro chvilku podívej na louku
cos omotal srdce
a těch muzikantů

abys jel v budoucnost

nezapomeň miláčku na kvítí

plechová růže bude naše věčnost

a zpívá ti

pojď sem poeto

pocínuj měď ať život stříbří ti

a svůdné tělo nech v řetězech ros

hřeji ti


hřeji ti
kovovou postel

čas necháme kompasům s magnetkou
ať nemůže vzít nás
a když nejde o všechno schováme za věty

rtěnky jsou tvé rty
ochrana rubínů před polibky

tolik dní má mít léto
aby dívce našlo něco

něco co neroztaví
a tesklivé to odnese píseň v parku

siločáry milenecké slávy

dívám se oknem
prším vzpomínkám doteků

kapky se nesou směrem k horizontu
jenom když básnířka hledí z citového rychlovlaku
a bez myšlenek smutku ukazuje jízdenku
kde na stanici potkáme se s vizí

že dva cizinci nejsme my

nejsme si cizí

kteří jen galvanizují svá srdce

že v poezii
vzpomínky jsou jak dívky s černookými pávi

jsou jak jarní břízy bez lístků
a ještě

svítí sněhem který neroztaje v slzách mé tmy slibů

že vzal jsem si tě bez obavy

že tebe najdu
že pro tebe přijdu

alejí kde znějí

duhové klavíry
pro tvé vlasy s melíry

ale ta kovová postel v řetězech mě vrací k srdci bez víry

vracím se
a měděný čas je zelenavý

kontakt nekontaktuje
a pak že se slunce neunaví

nevodíme se za ruce ani k balustrádám kovových růží

k plotům snových zahrad

a já ti nepřiznávám

že měli jsme léto bez kovů
nedali si ani prstýnky

a zamčený v zahradě ztichlého klášteru

vídám tě

volnou v bílých šatech zamotanců do ostružin

na cestě k hřbitovu

to dnešní rande ruším