aspoň jednou

jsem na rozpacích z milostných her,
hruď celá tekoucích děr,
co plní jen zármutek a zoufalost
jak se to může táhnout, taková troufalost
že mě nikdo nikdy nechtěl

s touto myšlenkou teď usínám
každou noc si marně vzpomínám
jestli jsem se někdy mýlila
a co jsem udělala
že jsem se ztratila v erozi toužících těl

marně se ptám života
jsem to já, co vevnitř křehotá?
jsem to já, co všechno od sebe odpoutá?
nikdo mě nikdy nechtěl
a je to snad proto, že nejsem dost dobrá?
snad nepatřím mezi nádhery těch spoutaných děl

nikdy nikdy nikdy, proč ne? co mě tíží?
chci vědět, proč se mi ta vize tříští
a proč se nikdo nikdy nedíval
proč se nikdo nikdy nezajímal

chci, aby to bylo směšné
vědět, že, co si myslím vlastně není věčné
a že to třeba jednou zmizí
aby mezi ostatními, můj šarm se vyjímal

chci, aby mě někdo aspoň jednou miloval