Čtvero ročních období

Čtvero ročních období

 

 

Mám jednu otázku za sebe:

„Odkud jsi vzala svou krásu?“

Kdoví, snad miláčkem jsi nebe

i hvězd a všech šťastných časů.

Když květy jara voní jen pro tebe

a slunce je stín, blíž tvého jasu.

 

S létem chci ke květům přivonět snad

či utrhnout; nikoli sobě.

Radši však ne, kytky mám příliš rád

a stejně všechny patří tobě.

 

Na podzim květy tiše hlavu skloní

a pěšinkou ve vlasech, cestička polní,

mě zavede k tobě, v té poklidné době

kdy večerní stín a tvůj tichý klín

láká k spočinutí. Snad ranní procitnutí

nepřijde brzy, ta představa mrzí.

Jen srdce, co buší, aniž kdo tuší,

že tenhle sval, vždy když přejde v cval,

má k tomu důvod; to tys všeho původ.

 

V ledovém náručí, když vítr doručí

zimu do srdce i kraje; sen ve mně zraje,

že na jejím konci, až vše zas roztaje,

do zářivé podoby, já chci šetřit se slovy

a jenom se dívat, jak zná duše zpívat,

až na křídlech ptáků se z bělostných mraků

spustíš ladně k zemi, ty, po které se mi

v dnech mrazivých stýská, jsi pojednou nadosah; blízká