Ať žije má věčná lapálie!

pravý koutek

bolí,

ráda bych, ráda bych,

ale není, není formy

ani smysluplného obsahu,

jen smyslného, smysl pozbývajícího,

ale nesmyšleného,

jen zpola smyslového -

druhým dílem imaginativního,

představ plného,

bolí, bolí

---

Ať žije má věčná lapálie!

 

Dívám se do Tebe

a vidím se v Tobě

jakožto odraz

mých vlastních lapálií,

zvnitřněných přání

za hradbou rtů

a zubů,

které se rozevírají

v toužebném rozechvění

jako odvždy - dnes stejně

jako kdysi;

 

nekonečně dlouhá šňůra,

po které ručkuji do skonání

nebo až spadnu, až se zřítím

do Tvé rozněcující náruče

 

Klidně se do mě propíjíš

- petrolejový princ -,

zatímco já hořím,

já hořím!

Zdáš se tím takřka netknutý,

pouze v pravidelných intervalech

tiché přikládání

značí soustředěné zaujetí

a nejoddanější odevzdání

...

 

Jednoho dne Ti

jistojistě vzplanu v náručí

vysokým plamenem

a pak se proměním

v hromádku nešťastného popela;

 

šňůra je dlouhá, zdá se nekonečná,

ručkuji a úpěnlivě shlížím shůry na zem,

zdali mě tam už taky

nedočkavě vyhlížíš

...

 

A když se na to mám

podívat perspektivně,

jednoho dne, a to je docela jisté,

až sletím z té své bolavé šňůry

vstříc Tvé praskající náruči

(to hučí ten oheň, co se v Tobě odráží),

jednoho dne

vzplaneme vysokým ohněm

společně

 

a zbydou z nás

pouze

dvě hromádky

pohnutého popela,

které se spolu smísí,

a jižní vítr nás pak

sfoukne z okenní římsy

a roznese do světa,

z něhož se pak

společně

také obrodíme;

 

tomu se říká,

můj milý rytíři,

romantická perspektiva

...