Je láska jen hra?

Potkala tě před mnoha lety,
byla tebou okouzlena.
Od té doby žila jako mezi dvěmi světy,
byla životem omámena.

Tolik let tě vídala a nemohla mít,
byla tak bezmocná, skoro bez života.
Chtěla být jedno tělo, jedna duše, s tebou žít,
proč to bylo tak těžké?

Ty roky uběhly, z dívenky slečna je,
ví co to život je a co znamená.
Ten chlapec též prošel svým,
i on lásku, vztah už hledá.

Cítili silné pouto,
bylo to tak zvláštní, tak jiné.
Chtěla být dívka stále s ním,
strávit s ním celý život, všechny chvíle.

Přišel ten den, spolu chodit začali,
byla tak šťastná, tak zamilovaná.
Tak dlouhou dobu na sebe čekali,
jejich sen se splnil.

Bylo to mezi nimi zvláštní,
ale nemělo to dlouhé trvání.
Každý začátek má svůj konec,
dívce do očí slzy nahání.

Přetrhla se mezi nimi ta nitka osudu,
rozhodl se pro to chlapec sám.
„Já pro tebe trpět nebudu“,
psala dívka krví do sněhu.

Moc si ji ublížil, její city si zranil,
asi tomu nešlo zabránit.
Že to tak bude lepší si pravil,
dívka byla tou pravdou zarmoucena.

Její tělo teď na sněhu leží,
oči už sní svůj sen.
Pochopit se dá stěží,
proč to vůbec takhle skončila.

Chlapec u ní sedí, tiše vzpomíná,
vedle ní ten nápis z krve.
Sedí tam stále, čas kolem ubíhá,
pořád si opakuje její slova: „Já pro tebe trpět nebudu …“