Sobě podobná

kdysi jsem psávala o lásce vratký
kdysi jsem veršům půjčovala žal
teď se mi pod prsty rozpadají řádky
z bolestných vzpomínek
matný kal
na dně z vypitých skleniček
jen káva a čaj

dal jsi mi všechno, i když nemáme nic
mám pocit, že získávám a neztrácím víc
je to, jak spatřit úlomky cti
je to tak nové, cítit se svobodná
a přesto patřit Ti
konečně sobě podobná
okolo prostor a žádný zdi

jen ta písmenka teď ztrácejí tvar
věty se mi nedaří dokončit
jestli mi tvoje láska nepřinese zmar
můžu se s básníkem v sobě rozloučit