Obyčejnější

Jsou dny, kdy se cítím jako šálek čaje,

nedopitý, na okraji stolu zapomenutý,

vystydlý a opuštěný.

A pak přicházíš ty –

s rukama, co znají mapu mého těla,

a zvedáš mě zpět do světla.

 

Nejsme jako milenci z básní,

co si šeptají vesmírné sliby.

Naše láska je tišší, obyčejnější –

jako když v samotě oblékám tvou košili,

a ty nacházíš mé vlasy na svém polštáři.

 

Někdy, když spíš a mě budí sny,

počítám tvé nádechy jako vlny,

tříštící se tiše o mé břehy.

Nejsme dokonalí, to vím já i ty –

tvá nedočkavost, mé úzkostné stavy,

ale naše protiklady do sebe zapadají

jako dva kameny z téže řeky.

 

Je zvláštní, nemyslíš?

Jak jsme domov našli

mezi dvěma srdci.

Jsme si úkrytem před bouří,

i když někdo tu bouři v sobě nosí.

 

A možná v tom je to kouzlo –

že svůj vlastní jazyk má i naše ticho,

že lásku netvoří básně a velká gesta,

ale umyté nádobí, když jsem unavená,

to, jak víš přesně, jak chutná má káva,

tvá přítomnost – konstanta v rovnici světa.