ZÁVĚŤ?

Ve strachu tělo bolelo a oči mrtvě hledaly

na stropě stín a Tvoje ruce ve vlasech věčných snů –

život je vánek nestálý

ve kterém možná nezhasnu

jak svíce na stole – krutého setkání

Až půjdu tiše do lesa

k prameni věčnosti

až tam kde pláč nenalézá

Tvé vzdechy radosti

až tam kde krása vteřiny je vykoupena prokletím

tam zemřu v tichu samoty nezbaven vlastních vin

Na kopci v dálce u Pekla

odjíždí Láska pryč

až k Nekonečnu utekla

ve kterém musí trpět víc

u hrobu naší Závěti jež předám jen Duši