Dýka v sametu

Dýka v sametu

Jednoho dne spatřil jsem múzu,
v očích jí plál tajemný žár.
Byla jak plamen, co v tichosti klopýtá,
já stál jsem ve stínu, zraněný, star.

Měla hlas, co šeptal jak vánky v noci,
dotek, co v srdci mi psal nový svět.
Vlasy jak zlato, co slunce v nich tančí,
vpředu dva pramínky – hnědé jak med.

Když kráčela, čas se jí klaněl,
hvězdy se třpytily v jejím jméně.
Když promluvila, vítr se zastavil,
aby ji slyšel – a zněla jak země.

Jenže i ona znala temnotu, bolest,
jizvy skryté pod hedvábím snů.
Kdysi ji zradil ten, komu věřila,
zanechal v srdci jen stíny dnů.

Tancovala na hraně beznaděje,
balancovala mezi tichem a pádem.
A tak když přišel den její chyby,
možná to nebyl jen náhlý klam.

Možná to byla jen ozvěna starých ran,
možná jen strach, co jí svazoval dech.
Možná jen chtěla cítit se silná,
i když věděla, že dýka je v jejích rukách.

Dlouho jsem věřil, že světlo je čisté,
že city jsou pevné jak nebeská hráz.
Jenže i láska se v temnotě láme,
stačí jen chyba – a zhasne jí jas.

Nevěděl jsem, že dýku už třímá,
s úsměvem něžným ji skryla v dlani.
A pak jediným krokem, jedinou chybou,
rozpárala city jak vítr tkaní.

Neptal jsem se „proč“, snad jsem to cítil,
že v její kráse je stín a klam.
Že její sliby jsou jako dým,
co v ruce se ztratí a nechá mě sám.

A přesto, jak padal jsem do prázdnoty,
v jejích očích se cosi změnilo.
Když vítr se otočil, pochopila,
že co zlomila, mělo svou sílu.

Chtěla mě zpátky – když plamen už slábl,
když mé srdce začalo chladnout a tát.
A já? Stál jsem tam, s dýkou v zádech,
na rozcestí lásky a bezcitných zrad.

Byla to zkouška, či hra osudu?
Co kdyby vina se v prach rozplynula?
Co kdyby bolest, co v srdci mi vřela,
zhasla dřív, než se v popel proměnila?

Tu bolest však léčila touha,
po dívce krásné jak sametová tma.
Po bytosti tak čisté a něžné,
že svět by se zhroutil a prosil ji sám.

Prosil by o odpuštění svých vin,
klečel by před ní v kajícné vděce.
Tak překrásná, že i pravda by padla,
a prosila, ať odpustí — jak dítě v klece.

Já jsem ten, kdo tvoří i pálí,
milovník v plamenech, cholerik v zlosti.
Ona je zrcadlo mé zmučené duše,
co slovy mými učarovala mé cti.

Jeden špatný krok, pár myších skoků,
a rázem jsem stál v propasti sám.
Bezcitný, prázdný, bez hřejivých chvil,
bez lásky, co v srdci mém vězněná spí.

Co dělat teď? Ptám se do prázdna,
s pohledem vpřed i nazpět v tmě.
Vím, že ta láska ve mně se třese,
vím, že to zlé se v mé mysli tísní.

Čas jednou pravdu odhalí sám,
války se utiší, popel se smyje.
V srdci se možná bubny rozezní,
v míru či v boji – kdo odpoví je?

Možná se láska v plamenech zvedne,
možná se ztratí jak dávný sen.
Osud to ví – a jednoho dne,
řekne své slovo… zda "ano" či "ne".


- Marek Kouřimský 13.3.2025