Záříš,
táhneš za konce Tvé duhy
barvami z těch něžných slůvek.
Já pátraje po dechu,
chvíle na mě čeká.
Věnoval jsem Ti ho z hrudi,
ani nemyslel…
Netřeba vracet zpátky,
nechť z rán ať Tě budí.
Krásko!
Ještě nějaký mi zbyl,
ať plyne…
Ten Tvůj mne pohltil.