Hra osudu

Hra osudu

 

Sedím na schodech, ticho mě objímá,

v hlavě se mísí vzpomínky s tmou.

Za dveřmi dívka – má láska nevinná,

a přesto čas hraje krutou hrou.

 

Ležím tu v mezipatře, světlo je mdlé,

za oknem šeď, co barvy spolkla.

Jako by i nebe ztrácelo své,

jako by láska v čase povadla.

 

Tik-tak, hodiny krájejí chvíle,

a ona balí svůj tichý svět.

Bojím se kroku, co možná přijde,

co když už dveře neotevře zpět?

 

Zaklepal bych – ale harpie číhá,

ve stínu kouta své sítě spřádá.

Z očí jí sálá jedovatá pýcha,

je to hráčka, co nikdy nepadá.

 

Vidí ve mně jen pouhého pěšce,

co pro její svět nemá cenu.

Ale mé srdce se nikdy nevzdává,

v plamenech zrady já neklesnu.

 

Mé jméno špiní, mé jméno trhá,

z úst jí proudí jen falešné lži.

Ona je ta, co osudy drtí,

co z dcery loutku v rukách svírá.

 

Má milá ji miluje, nevidí pouta,

co ji svazují sladkou řečí.

Nevnímá, jak ji srdce škrtí,

jak v jejich rukách láska klečí.

 

A pak se z temnoty vrací ta,

co dřív ke své krvi cestu neznala.

Matka, co dceru kdysi ztratila,

a teď po boku babičky stála.

 

Udobření? Snad jen přelud,

dlaně si tisknou v klamném míru.

Já v tom vidím jen další zradu,

další stín, co padá na víru.

 

Zrůdu ze mě v jejich myšlenkách stvořily,

bez důkazů, jen prázdných vět.

Ale jejich slova mě neumlčí,

i když mi rozervala hruď i svět.

 

Ať se zhoufují, ať spřádají klamy,

má vůle je pevná, nezlomí ji.

Jedině čas vyjeví pravdu všem,

kdo srdce měl čisté – a kdo jen lhal.

 

A možná se dny v jas změní,

možná nám slunce znovu vzplane.

Nebo nás pohltí noc beze snění,

kde láska v prázdnotě tiše zvadne.

 

Kdo ví, kam osud své nitky spřádá,

zda v srdcích vzplane míru žár,

či zda nás čeká jen tichá zrada,

co lásku spálí na věčný zmar.

 

• Marek Kouřimský 14.3.2025