Doslova

Její pohled je teď jiný,
den vybledlý -zdá se.
Svět dal barvám vale,
stejně,jako její kráse.

Je poražená- na celé čáře,
kdyby se někdo opravdu podíval do její tváře,
mohl by z ní číst,
všechny ty naděje a vášně,
co musela zadusit.

Ale nikdo si nedá tu práci,
a její rány se nehojí ani nevytrácí.
S bolestí se vrací do těch dní,
kdy naděje nebyla to poslední,
co jí zbývá.

Kapitulovala.
Celý vesmír se do sebe zhroutil.
Osamělá v realitě ale , co je horší,
Osamělá v srdci, v duši.

Zbořili chrám a srdce, co pro něj buší,
už nebije.
Chtěla by se povznést nad svoje idee,
ale těžko je.

Tak těžko, že se vznášet nedá.
Padnout do prachu a zemřít leda.
Ne doslova,
spíš do docela.

Vše je jen jedno,
Teď už i jí,
má pocit, že už jí nepatří,
ani to jedno z tajemství života.
Život sám, jako by jí pochoval...
.......jenže ne doslova..