Dvě tváře

Chtěl jsem přízeň jedné ženy,
výkřik, ale bez ozvěny.
Zmátla mě snad očí záře,
ta žena má dvě, tři tváře.

Chtěl jsem jí svět složit k zemi,
však druhá tvář příčí se mi,
druhá tvář mě klame tělem,
jak bojovat, když jsem jeden?

Miloval jsem tuto paní,
neviděl však co je za ní,
teď mě spíše trochu leká,
nevím která na mě čeká.

Jedna dává lásku dívky,
odhaluje svoje křivky,
líbá, hřeje, objímá,
když jsme spolu, nevnímá.

Druhá má snad srdce z ledu,
nevím zda ho ohřát svedu,
nevnímá a neobjímá,
nic jí na mě nezajímá.

A tak ptám se, má to smysl?
Kazit láskou svoji mysl,
když mi nedá náznaku,
kterou z nich mám po boku.