Střepy

Z rozmláceného zrcadla posbírala jsem střepy...
Ty kousky, ze kterých se život skládá...
útržky snů, nadějí...a tak vůbec
střípky šťasných i nešťastných dnů...
A mám je tady...

rozložené na zemi...
Snažím se z posledních sil poskládat kousek po kousku...
tak, aby dávaly mi minulost.
To, na co bych zapomněla a to, na co se zapomenout nedá.

Probírám se myšlenkami, vidím, Tebe-ztracená Lásko
zase ožíváš!
Jako už tisíckrát říkám si "Jizva se zacelí..."
A víš co?
pořád Tě v tom rozmláceným srdci mám...
Umíráš!!!

Stále se vracím k těm dvěma dnům...
A už po sté se loučím...
po sté sbohem dávám...

Minulost nezachráním...
a z myšlenek Svět si skládám.
A tak se loučím-zase a znova.
Miluji a nenávidím...
všechna Tvá slova!!!

Díky střípkům ze snů, ožívají stará zranění...
Založím je do diáře, abych věděla...
že nikdy víc, na Tebe myslet bych neměla...
ale mě život nepoučí...
zase smočím v slzách tvář...

Kousek ze mě umírá...Sbohem-po sto prvé se loučím...
své tváře v slzách smočím a snad konečně zapomenu.