Pohádky nejsou

Budu ti vyprávět pohádku,
sedni si, začnu pozpátku.
O princezně, co kvůli tobě,
slzičky pláče v téhle době.

Jak blázen nebo malé dítě,
držela se děravé sítě,
děravé sítě tvojich slibů,
říkal si je jen pro zálibu?

Naivní hloupá malá víla,
jen ze tvých řečí dlouho žila,
možná jen slýchávala víc,
než jsi jí chtěl ty vůbec říct.

Moc četla mezi tvými řádky,
viděla sloky od pohádky,
však v pohádce vždy zvoní zvonec,
co dětem říká, že je konec.

Ty nezvoníš, neříkáš nic,
dáváš, však bereš mnohem víc.
Princezna už nic nečeká
byla to cesta daleká.

Pryč z náruče skvělýho kluka
princezna pláče, srdíčko puká,
ví, že to takhle bude stále,
chtěla jen málo, měla krále.

Vzal jsi ji kousek od nebe,
to bylo hezké od tebe,
proč pořád stojíš v půli cesty,
vždyť držíš v rukách její štěstí?

Pohádka končí, kde začala,
když princezna tě potkala.
Ponaučení tu plyne jasné,
někdy je něco příliš krásné,

než abychom to mohli chtít,
ne všechno prostě může být.
Princezny, lásko, lituji,
si vždycky příliš slibují.