Martínkovi

Zradil jsi moje srdce,
zradil jsi lásku mou.
Proč jen tohle drahý děláš,
copak slitování nemáš?
Miluji tě, navždy budu,
jenže pro tebe já mrtvá jsem.
Miluji tě, navždy budu,
tak proč jsem podle tebe sen?
Lásce, srdci neporučíš,
myslíš, že za lásku ručíš.
Já tobě nemohu poděkovat víc,
než udělala jsem to, už tolikrát.
Myslíš snad ,že mojí lásku zvíš,
ptala jsem se tě, ji tolikrát -
kolik lásky jsi ochoten mi dát.
Já jsem schopna dát ti srdce,
dát ti lásku, duši svou.
Tak proč nejsi ochoten,
dát mi aspoň krapet lásky?
Proč nebereš nic bez ukázky?
Já podlehla jsem, zradila,
teď to vím.
Přesto pořád o tvé, sladké -
lásce, sním.
Neodpustíš, přestože srdce ti dám.
Dvě šance jsem měla,
obě hloupě promarnila.
Věř, že tak jsem to nechtěla.
Možná jsem tupě doufala,
že každý, co chce, může mít,
že každý může o lásce snít.
Víš já opravdu věřila v zázrak,
věřila jsm, že vše zlé lze vrátit.
Věřila jsem na návrat,
který to všechno mohl tak zhatit.
Odpusť mi, o nic víc nežádám,
nepřeji si další šanci.
O tohle klidně s peklem -
budu se hádat,
Ubližují, to já vím,
možná je to, to jediné, co ovládám.
Ubližuji, i když pouze sním,
pomáhat, to já nezvládám.
Je mi to líto, nevíš jak moc,
já toužila po lásce.
Věřila jsem, víc jak jednu noc,
že lidem nezáleží jen na kráse.
Není to tak, já to vím,
v tohle již nevěřím.
Snad se napravím,
moc nadějí nemám.
Doufám, že jiná, tvé srdce spraví,
já již ho neshledám.
Neumím se vyjadřovat,
tohle už jsem slyšela.
Nevím co chci, ani kdybych -
to snad viděla.
Nemusíš mi dokazovat,
jak je ti to líto.
Nemusíš mi opakovat,
jak mé chyby bolí.
Já to vím, já s tím žiji,
já se znám, tak proč -
tak jen proč,
proč se nezměním.
Těžko se plní, to, co tak snadno -
se vyslovit dá.
Těžko se splní, to, co -
mé srdce uvnitř v sobě má...