Klíč

Cesta ztracená ve tmě a tvé kroky vedou ke mě,
zase ztratila jsi půdu pod nohama,
nemáš čas a nevíš, kam s pohledama.

Ztracené kroky ve tmě, duní a dupou,
nelekej mě, jsem pořád s tebou,
i když platonicky okovy me řežou.

Lásky dech proměním v zelený mech,
tak staré jsou, sny, které nezapadnou,
meč, co do srdce nejde zatnout.

Najdes svůj vrchol a prodej se všem,
ale za nic nezůstaneš osamocen,
budeš loutkou svou, zamotaná ve svých zdech.

Vždy říkáš, že spánek je svoboda,
ale proč teď nespíš, když spadla závora,
když přestal vítr dávat silu do tvých plachet?

U toho kamene, co na vrcholu stojí,
u něho lásku a vyznání někdo potichu šeptá,
zpomal a dej mi ruku tvoji, slečno krásná.

Toho se drž a tomu se vyhýbej, říkají smysly,
co ale říká mozek, když nemyslí,
co říká srdce, když bolestí se dusí?

Kdo ti dá lásku a kdo vřelé city,
najdeš toho, kdo nehraje si na parazity,
věř v život a sílu si ber,
na všechno ostatní jen z dálky se dívej.

Miluje ten, kdo srdce otvírá,
ublíží ten, kdo dveře s hlukem zavírá,
Mám srdce otevřené a dveře zamčené,
ale bojím se, že správný klíč, už nikdo nesežene.