Zase něco o lásce, o tom citu prokletém

Láska je kruté trápení,
kterou svět v zlou promění.
Láska je to, co nedá mi spát,
proto se musíme po nocích bát.
Proč ukázal jsi, co mohu mít,
v co srdce své mám proměnit.
Náhle vzal jsi zpět svůj slib,
zůstal pustý jak náš byt.

Dřív důvěru jsme hledali,
aby jsme pak shledali -
nemůžeme spolu být,
v jednom bytě šťastně žít.
Chtěli jsme osud pozměnit,
tajemství měli jsme si cenit.

Každý sám musíme teďka jít,
až přijde čas, já najdu tě -
vezmu zpět srdce zamknuté.
Nechci bez tebe již dál snít,
tak prosím -
nech světlo zhasnuté.

Neuvidíš- li kdo jsem já,
nebude ti vadit, že jsem zlá.
Až pak spatříš mojí tvář,
prosím, nezhasni zas tuhle zář.

Věřím, že tě láska bolí,
já jsem však ta, co se bojí.
Bojí lásky, odsouzení,
i když vím, že nad ní není.
Můj strach na okamžik pouhý,
proměnil jsi v silný cit,
Však strach, ten je dlouhý,
bude temný jak ten byt.

Nic v něm nezůstalo,
z bytu, ze srdce mého -
vše jsi odnes, vše jsi vzal.
Tak proč jsi mi to kdy dal?

Netuším...