Víš...

Víš, já vím, že jsem udělala chybu.
Tvrdě za ni platím.
Byla jsem prostě hloupá, bláhová,
netušila jsem, že tě ztratím.
Chceš, abych si prošla peklem,
jenže pravdu neuznáš.
Chceš, abych žila jen zvtekem,
myslíš, že ty, to nepoznáš.
Každý chybuje, proč mě -
za to trestáš.
Nebyla jsem si jistá -
tak na co čekáš?

Nečekej, já vím, že neodpustíš,
nebyla bych jiná.
Prosila bych, vědět, že má to cenu,
však s tebou, objeví se má stránka -
stinná.
Nesmysl, ty nevěříš.
Sám jsi to řekl,
netušil's, že osud s tím spekl.
Pro mně, pro dívku hloupou.
Pro mně, pro duši skoupou.

Věřila jsem, že zvládnu ráj,
tak proč jen to nešlo?
Za chvíli nastane máj,
odemne štěstí odešlo.
Na tebe myslím,
i když se to tak nezdá,
Na tebe myslím,
ty si má hvězda.

Ne, prosím, nesnaž se,
já vím, nemá to cenu.
Já zas štěstí bych zhatila.
Prosím, tak nesnaž se,
nechci, abych další šanci promarnila.

Každý tě varoval,
možná měl's poslechnout,
možná pak by to bylo lepší.
Každý tě varoval,
možná měl si je vyslechnout,
pak třeba našel bys štěstí.
Nic by se nestalo,
mi prošli bysme jen kolem.
Nic by se nestalo,
osud oběhl by horem.

Proč jsme si jen postavila hlavu,
já toužila jsem jednou jen mít -
to, co opravdu bych chtěla?
Proč neslyšela jsem tu pravdu,
že o tobě nemám ani právo snít,
proč jen vždycky dělám -
to, co jsem chtěla?
Netušila jsem, že jednou větou,
osud tak pozměním.
Netušila jsem, že jedinou větou,
svůj osud vyměním.

Toužila jsem, však to bylo -
mé prokletí.
Teď na tebe musím myslet,
bude trvat to staletí -
nezapomenu, i přes to, že ty, i ti další,
si myslíte o mě to nejhorší.

Ty půjdeš dál,
za pár dní už mě nepoznáš.
Mě však tohle ubíjí,
tebe před očima stále mám.
Tak proč, proč tohle konáš?
Proč necháš mou duši -
ať se v samotě svíjí?

Víš, nemyslela jsem,
to je tak.
Doufala jsem, že ty, jak ti ostatní budeš.
Jenže tys přišel,
ukradl srdce mé.
A já, hloupá, nedoukázala,
pochopit, že štěstí mohu mít.
Nevím, proč jsem váhala,
Nevěřila jsem, že nemusím jenom snít.

Je už pozdě, vždyť já vím,
zas tak hloupá přece nejsem.
Na omluvy je pozdě,
to však bylo vždy.
Na omluvy je tak pozdě,
když ty věříš, že to byly hry.

Možná jednou pochopíš,
mojí duši spletitou.
Možná jednou uvěříš,
v tu omluvu letitou...
Budu v to doufat,
třeba jednou se odměkčíš.
Budu doufat, že ty budeš mít štěstí,
třeba ještě můj úsměv spatříš.
Třeba já ten tvůj...
(V to mohu opravdu jen doufat)
(pokusím se další štěstí hned nezašlapat)