Šeptání od vánku

Dnes v noci za spánku
Vyslechl jsem báseň od vánku.
Skrze okno prodíral se dál
Do snů mi verše pošeptal,
V myšlenkách mi pavučinu utkával
A já ty verše do paměti ukládal.

Verše o dívce krásné, milé
Sny a představy mám nahodilé.
Slůvka po vánku do ucha se linou,
Slyším, jak z hvězdných úst ke mně plynou.

Když svou píseň dozpíval,
Hlas mého srdce se ozýval.
Vánek vzbudil touhu uvnitř mne,
Jak na márách bloudil jsem půl dne.
Touha spalovala mne jako pekel žár,
Aby vánek opět zazpíval - jsem si přál.

Do spánku mi stále našeptával,
Já nemocným se stával.
Pak náhle při svém světě bloudění,
Spatřil jsem dívku ze snění.
Vánek s jejím vlasem si hrával,
Novou báseň si skládal,
Láska jako šíp mě zasáhla,
Myšlenky na skřipec natáhla.

Zrak ulpěl na ní jen,
Štípl jsem se, nebyl to však sen.
Krok nekonečným se zdál,
K ní jsem běžel a přece stál.
Na dosah ruky mi teď jest,
Jediná z mých cest.

Když spočineme si po boku,
Něžně políbím tě na ruku,
Sklopím zrak před zářící krásou,
Tato chvíle je mi spásou.
Slova přes jazyk se derou,
Slova tvá dech mi berou,
Zatočil se s námi celý svět,
Chvíle se zdála nekonečně dlouhá,
Lásky klíčí nový květ,
A na počátku byla báseň pouhá.