Seina plná slzí

Když nadejde uplakaný den,
dívka s růží od Seiny
jakoby zvadla.

Do očí dere jí perly slz sen
a život je uzavřen ve čtyři stěny.
Její hvězda spadla.

Srdce své dala všanc lásce,
c´est la vie,
však on po jiné touží.

Neměla poddat se sázce,
teď píseň touhy jí v srdci zní.
Něšťastný cit jí nitro souží.

Než na obzoru uzří
svou hvězdu opět zářit jasně,
uplyne mnoho vody v řece.

Až jiného krásu spatří,
zas bude jí krásně.
Však do Seiny teď vyplakat chce srdce.

Srdce, které na dlani mu nabídla...
Svět, který s jeho spojit toužila...
Slzy, ty potoky jich, co pro něj prolila...
Slova, ta v myšlence, již kdysi mu sdělila...
Všechno...Tak proč Tvá touha mne minula?