Smutná víla

Příběh vám budu vyprávět,
co prý skutečně se stal.
Věřte mi a nebo ne,
povídal ho sám pan král.

Byla jednou malá víla,
smutně sama v lesích žila.
Prosím? Žila?
Ona o žití jen snila.

Trpaslíka milovala,
on však nemiloval jí.
Chudák víla, křehká, bílá,
trýznila se potají.

Od jezera stále znělo:
"Ach, tak hrozně se mi stýská.
Jsem tak sama, pustá, prázdná,
jsem jak opuková miska."

Den za dnem míjel,
týden za týdnem.
Leč les je časem netknutý.
Víla stále žila snem.

A pak, jednoho dne,
zchvátil vílu strašný běs.
Měla už předtím namále,
teď přepadl ji zvláštní třes.

Síly došly víle,
té krásné, něžné, bílé.
Už nemohla žít dál,
trpaslík si s ní tak krutě hrál.

A co se dělo dál?
Vítr její tělo vzal,
opláchl ji, oblékl ji,
její vlásky učesal,

sebral se a krok, hop, skok,
na bránu trpasličí zabouchal,
položil vílu na květiny,
a pak už jenom tiše stál.

A trpaslík?
Vida co způsobil,
zhroutil se do kolen.
I několik slz uronil.

Však nejsme v pohádce!
Tohle je realita!
Myslíte, že víla procitne?
Hloupá naivita!