Malé chvíle velkého štěstí

Poslouchejte mě prosím chvíli,
na nebi, jak beránek bílý,
plul dneska malý obláček,
malinkých vlnek chomáček.

Nesl mi po obloze v dlani,
koukněte, je to pravda, páni!
Malinký kousek nebeského štěstí,
držel ho pevně v uzavřené pěsti.

Beránku dáš mi kousek z nebe?
Já potěším pak taky tebe!
Za dílek štěstí, bez nadsázky,
řekni co žádáš, chutné klásky?

Víš, jak moc na zemi to zebe,
čekati štěstí už jen z nebe?!
Na zemi totiž beránku už není,
co bych si vzala k potěšení.

Otočil se, natáhl dlaně,
dosáhnu dnes, dosáhnu na ně?
Už málem cítím tvoje teplo,
z přivřené dlaně prosvítá světlo.

Děkuji beránku, děkuji
nezapomenu, to slibuji!
Dneska je vážně krásný den,
kéž každý, je mu podoben!

Proklínám beránku, proklínám,
ty dny, kdys tady a já tam,
však děkuji ti za ty chvíle,
kdy po nebi jak mraky bílé,

plujeme spolu proti mlze
a i když vše vždy končí v slze,
beránku za vzpomínky někdy stojí,
i když se potom člověk bojí,

že už to bylo naposledy,
že prolomí se jednou ledy
a my se utopíme spolu
neb vše těžké vždy padá dolů.