Před usnutím

Když tma se snáší nad krajinou,
moje duše zůstává,
stejně jako přes den není jinou,
stále sama, bolavá.

Večer se krátí,
vteřina za vteřinou utíká,
a ačkoliv práce je až nad hlavu,
síla a vůle dělat? - To mě se netýká.

Do postele uléhám.
Všude kolem všechno studí.
A ve chvíli, kdy peřinou se přikrývám,
první slzu polštář ztlumí.

Další slza padá,
a další, a další,
jedna za druhou můj polštář vlhčí,
noc je ještě mladá.

Jeden kapesník, druhý, třetí,
čas plyne,
myšlenky mi hlavou letí,
minuta za minutou se ztrácí,
hodina za hodinou hyne.

A pak, když poslední slza dopadne
a když poslední kapesník odhodím,
pak s relativní lehkostí,
do svého přemýšlení se ponořím.

Co bys jenom mohla chtít?
Co by to proboha mohlo být?
Vždyť všechno dělám jenom pro Tebe!
Já vynesl bych Tě snad až do nebe!

Myšlenky míjí, těžší a těžší,
odlesky lamp na okně jsou stále větší,
světélkují bíle, šedě, zlatě,
šeptajíce do tmy - lásko jeho, Miluje Tě!