Barbar

Barbar může milovat.
může se i smát,
stejně lásku proklínat,
nebo o ní nechat si zdát.
Slova nemá uhlazená,
jazykem vzletným nemluví,
však každá rána zasazená,
bolí,i když to nikdo nevidí.

Láska pro něj zázrakem,
i provazem v domě oběšencově,
neumí dávat jen náznakem,
ani stát na ní frontu v krámě.
Naslouchá jí tiše,s pokorou,
vnímá teplo,chlad i mráz,
nesmiřuje se s prohrou,
tak jako žádný z nás.

Obětuje pro ní duši,
rozerve nitro na cáry,
dvě díry do hlavy místo uší,
když dává jí na máry.
Slova krutá vrací zpět,
jazykem vyrvaným rány líže,
nezmění se pro něj svět,
jen k prázdnotě je blíže.

Po nocích k hvězdám hledí,
místo očí důlky krvavě slzící,
střípky citů jsou jen smetí,
supy nad mršinou hodující.
Snad nad ním rukou mávnout,
na pranýř postavit,
raděj mu hlavu setnout,
snazší,než ho pochopit.