Bohyně

Znám ji už patnáct let.

Znám ji už patnáct dlouhých let
Když poprvé spatřil sem její krásu
Tak na zem sem si sed
A dýchal sem za zvuku jejího hlasu
Hlas který měla, který měla jako med.

Postupem času,při západu slunce
Rozjímal sem , a přemýšlel
Jak vůbec někdo, někdo tak krásný
Koho jsem dneska zřel
Jak může býti, jak vůbec může existovat
Jak někdo může tak kráásně se smát

Tahle paní je pro mě tajemná
Je jak studnice bezedná
Jak vítr který po celém světě lítá
Jak kompas, který sem tam kmitá.

Je tma…

Probouzím se časně zrána
Na mém oknu sedí černá vrána
A v zobáku dopis mi nese,
Má ruka otevírá okno, i když se třese.

Ten dopis je od mé paní
Čeká na mě v klášteře, o deváté hodině ranní
Spěchám abych stihl ji aspoň na krátký okamžik zřít
A radost v srdci , z toho mít.

Devátá hodina odbila…

Vstupuji do kláštera, všude je ticho
A z ticha proniká tenký hlásek
Popadám se bez dechu za břicho
Od infarktu měl sem jen vlásek

Bolest ustala,
pomalým krokem postupuji dále
Má paní tam na mě čekala
Tam, v tom obrovitém sále.

Pak setkali se naše oči
Já nevěděl co říci dál
A tak jsem tam jen tak stál
A na tu dívku se jen smál.

Ona však chápala, ona věděla
Vstala ze židle, už neseděla
Pak dala mi polibek, až málem sem spad
A já ji řek, jak moc mám ji rád

(V duchu mě napadlo jen jediné slovo. „Bohyně“)