Bolest a člověk

B: Vždyť ty nikdy nepláčeš.
Že by jsi se bála,
že se blíží konec
- jak u zdi by si stála
a čekala na výstřel
co věčný dá ti klid
co ošetří rány
- ty přesto dál chceš žít?
Č: Nebudu tě poslouchat
v tvých slovech je jed,
tak otoč se a odejdi,
tak vypadni a hned!
B: Já vím co svírá duše lidí.
Co trápí tebe vím,
co teď jistě nechceš slyšet
já povědět ti smím.
Bojíš se, že přijde konec,
že ztratíš co jsi měla
a víš co je nejhorší?
- že jsi vážně směla
líbat horkou kůži,
slyšet srdce být
a teď trny z růží
budeš v duši mít…
Č: Já to nechci slyšet,
tak už sakra mlč!
B: Jsi slaboch – já to věděl
jen ve stínu se krč!

Vy lidé jste snílci
jste opravdoví blázni
nejste ničím výjimeční
jste do jednoho prázdní.
Č: Nevíš o nás nic,
tak podle čeho soudíš?
Začínám tě podezřívat,
že sáma ve tmě bloudíš.
Tak řekni něco o lásce o víře a vášni
všechno má svůj rub i líc
a tím je život zvláštní.
Já přiznávám mám strach,
že co miluji ztratím
kdyby ne - jsem míň než prach
a tím jsi jen ty – zatím…