Tvá kamenná

Tvá kamenná, navěky,
socha mramorová...
Tvá kamenná, navěky.
Sochař zmlknul, zírá tiše,
vzala jsem mu slova.
Temná dáma beze skrýše,
bezejmenná. Navěky...

Stojím v dešti, kapky chladné,
není to můj tichý pláč?
Tvá kamenná, jednou, stále,
naděje mé marné, plané...
Kameni tu slza kane,
oči šedi dnů už znalé
hledí tiše dál.

Kdo by se tě bál...

Tvá kamenná, bez dechu,
bez krve a bez úsměvu.
Nepřináším útěchu,
tvá kamenná nese s sebou
řeku smutku, moře hněvu.
Po nocích jí ruce zebou,
tělo její - led.

Tvá kamenná, bez citu,
měsíc přikryl její tvář.
V jeho záři stojí tu,
vážná, tichá, čeká stále.
Tvou kamennou, bez naděje,
slunce svit když lidi hřeje,
nepohladí jeho zář.

Tvou kamennou, z temných víl,
z mramoru jsi zachránil.
Masku chladu z tváře strhl,
její pravé já pak zřel.
Slza, první z tisíce,
sklouzla září měsíce,
její poklad, co v ní dlel.

Tvé kamenné, za pár chvil,
snad to byly dny či týdny,
úsměv jsi pak navrátil.
Výraz bez kamene, klidný,
tolik jsi jí dal.
Tvá kamenná, dnešním dnem,
žije už svým dávným snem,
miluje tě dál.