Ulicí

stíny v slzách,
kanou ulicí,
tou promoklou,
/děštěm štěstí z naších srdcí/
k rohožce mých dveří,

stulí se k mé hrudi,
a pošeptají do ouška,
že jedna slečna pláče,
/Ta, které jsi věnoval své srdce/
a ty jí chybíš,

indigová noc,
tichá,
/Ve vzuchu je cítit napětí/
každý čeká,
nechce vydechnout,
se zatajeným dechem,
čeká,

čas stojí,
a vzduchem sálá nostalgie,
asfalf zvíří noha v mokru,
/po kotníky ve zaklené kaluži/,
mé kroky kráčí neomylně,
jak kdybych tudy chodil každým dnem,
k tvým skleněným očím,
/vyrobených ze slz/,

tak neplač, lásko,
tvé slzy rosí sladké rty,
/jemné jako křídla andělů/,
teď mě tu máš, Tvůj Jean-
Tvůj Michel!