Skrz monzun

I.
Já a ty,
projdeme životní cestu.
Odhodíme kabát samoty
a bolesti vestu.

Necháme se pohltit,
našimi city.
Něžně po kůži pohladit,
duše budou slity.

Čekám na tvé 'ano',
vyřkni to slovo jednoduché.
Ať spolu jsme každé ráno
a naše oko zůstane suché.

Skrz monzun,
mne lásko voláš.
Máš vůbec rozum?
Důvěrou se prokaž!

Chybíš srdci mému,
už nebuď pouze vzpomínka.
Miluji tě navzdory všemu,
pro tebe jsou tato písmenka.

Náruč má,
hledá tvé tělo.
Nebuď lásko zlá,
dlouho to ve mě zelo.

II.
Jsem bouře cituplná,
pláču pro tebe.
Jsem matka srna,
jíž srdce nezebe.

Jako kapka,
tvé tělo hladím.
Jak lásky mapka,
růži do zahrady sadím.

Růži naší lásky,
navždy bude růst.
Sejměme už ty masky,
slova výjdou z úst.

Společně,
na hvězdy zříme.
Konečně,
spolu tu jíme.

Z talíře něhy plného,
jíme velké kusy.
Je to něco krásného,
když létají k nám pusy.

Polibky vášně,
dáváš mi na rety.
V své náruři máš mě,
vyhrál jsi na sety.

III.
Každé ráno,
probudím se plna touhy.
Tak je to snad dáno,
byl to jen sen pouhý.

Sen o nás dvou,
proč je svět tak zlý?
Bolest a samota ruce si mnou,
je cítit pach nasládlý.

To mé srdce umírá,
tleje jako listoví.
A zase mé vědomí usíná,
doufajíc, že další sen mi napoví.