déšt

V chladivých provázcích,
jež měří si zem,
jak hluboko mají sem ,
z šedi nebeské,

žijí si chvíli,
však život co má
svůj smysl,

v každičké krůpěji,
kdo naslouchá,
nalezne kouzlo své,

a rozpustí se
na chvíli i splíny naše
a čistá zdá se
býti mysl.

Voňavou zahradou
se snáší kapek
vodopád,

a kvítků lačnícím,
tak jako nám,
je za potravu

a můj hrad z písku
zůstává dál stát,

i když Tě nepřivítám
nikdy znova
na svém prahu..

však přesto
zůstaneš mi deštěm
co dodal mojí duši vláhu...

a navždycky Tě budu
lásko milovat...