Když ptáčka lapají...

Motor plný energie,
celý život v hrudi bije,
tlukot, v rytmu našich kroků,
sloužit může i sto roků.

Jen mé srdce, jak ptáče je,
hrudí buší, křídly tluče,
protáhnout se skrz obruče,
ptáče v kleci zavřené...

Kdopak ví, jak se to stalo,
když lovec zkušený a bystrý,
zatajil podlé své úmysly,
na vějičku se chytit nechalo.

V jeho dlani spočinulo klidně,
to ptáče, lstí polapené,
jak by mohlo říci ne,
jen stulilo se oddaně.

S důvěrou se odevzdalo,
pánu svému zazpívalo,
písně lásky, písně štěstí,
netušilo pranic o lsti.

Ten pán, co všemu vládl,
lovit jinam, však odtáhl,
jen klec tu po něm zůstává,
a ptáčku síla ubývá...