Nedopsaná

Slovo za slovem,
verš střídá druhý.
Tak trávím večery
Shrbený nad papírem.

Báseň má, po nocích napsaná.
Ulehčí mé trápení, můj stesk.
V nitru svém tajemství ukrývá
Od prvních hvězd až po rozbřesk.

Sedím tu sám, už všichni spí.
Úporně vymýšlím dva verše poslední.
Jak plyne noc, víčka mi klesají.
Na moment vyhrají a sen se dostaví.

Stojím sám na louce porostlé kvítím.
Mé srdce planouce lásky se štítí.
Jak ten cit nesnáším! – Jak na záda bič.
Útrapy obnáší, bolest a chtíč.

Na květu vedle mne motýl se usadil.
Pohled na něj mi v srdci klid zasadil.
Ty jsi ten motýl, útěchy nositel.
Můj plamen naděje, mé duše spasitel.

Stojíš tu vedle mne na louce snů.
Na mysli vzpomínky z posledních dnů.
I ty víš, že jsou to snu pilíře.
Spíš ve své posteli, já na papíře.

Proč ses mi vloudila do snění?
Vždyť tvé přání žádná moc nezmění.
Vždyť to jiný tvé sny žije,
To jiný do tvých snů se vpije.

„Co je to za kouzla?
Proč tě tu mám?
Ty má být nemůžeš.
Já mám být sám.“

Natáhnu ruku svou,
Čekám, že odpovíš.
Ty místo slov či vět
Pohled svůj odvrátíš.

Není to strachem,
Spíš jenom zklamáním.
„Cožpak mne nemáš rád?
Tvá slova odhání.“

„Nechci tě odehnat,
Já jenom nechápu.
Co mi tím nabízíš?
Omluvu? Odvetu?

Omlouvat se nemusíš,
Proto není důvod přec.
A odveta? Nefandím si.
Odmítlas mě – jasná věc.“

„Ani já moc nechápu,
Proč jsme tady spolu.
Kvůli citu palčivém?
Kvůli v srdci bolu?

Nemůžeme spolu být,
Toť jasné jak slunce.
Snad proto společný sen.
Cesta k jedné brance.“

V tu chvíli jsi zrak svůj zvedla.
Pohlédlas mi do očí.
Udělalas krok nebo dva.
Svět se se mnou zatočil.

Byla jsi tak blízko,
Jako nikdy předtím.
Tvé ruce mne pohladily!
Ve snu do snu letím.

Tvoje prsty vyšplhaly
Do nitra mých skrání
Jemným tlakem směrem k tobě
Moji hlavu sklání.

Mé rty od tvých odděluje
Prostor jako nehet
Náhle se vše rozplynulo,
Mizím v spleti šachet.

Probouzím se do svítání,
Hlavu zvedám těžce.
Chvíli hledím na svou báseň,
Pak sahám po tužce…