E. 37

Pro tebe to, co zazebe,
plamenem svým já budu hřát,
jed z světa ran Ti vysávat.
Tvůj dech můj milý, nejdražší,
zachytím v spánku nejsladším.
Nemůžeš mě tu nechat stát,
popelem tělo potírat.
Opustila jsem světlo hvězd,
v propasti světa zřím neřest.
Proč jsem tak dlouho trpěla,
pro Tvoje vlasy doběla,
pro Tvoje ústa, dlaně Tvé
se ráda zříkam i nebe.
Slova Tvá bičem mrskají,
však hlas Tvůj líbá potají.
Jelen jsi v lese tajemném,
jsi vším, co dá mi matka Zem.
Jsi bylinou stesk léčivou,
jsi nekončící únavou.
Své zkřehlé prsty chci Ti dát,
závojem oči ovázat.