Prostě Polibek...

Polibek od Tebe,
jak schody do nebe,
které nikde nekončí.
Mučivě svůdný
jak kořen bludný,
co omámil mé smysly.
Něžný a žádoucí
a mé rty planoucí,
teskní a touží...
Vášnivý, nevšední,
jak džbánek bezedný,
naplněný mým vzrušením...
Jak oheň spaluje,
jak malíř maluje
cejch svůj na mou kůži.
Sladký a letmý,
pak když se setmí,
mé sny krouží v Tvých.
Dlouhý a intimní,
minuty, spoustu dní
v kterých hledala jsem Tebe.
Jedovatý a snad i rajský,
uvnitř Tebe ďábel spí,
já se nebojím.
Zvědavý a zkoumavý,
co hledáš ve mně,
kdo to ví ?
Toužící a nemravný,
to Tvůj polibek býti smí,
podléhám...
Neodbytný a bažící,
jak jezero horské prýštící
v klíně mém.
Nenapodobitelný a jediný,
já poznám ho, je kouzelný
jak vyznání z Tvých rtů.
Ohleduplný a měkký,
chtěla bych cítit navěky
to jemně chvění.
Diskrétní a rychlý,
to aby myšlenky utichly
na Tvůj chtíč.
Drtivý a nenasytný,
své tělo už nabídni
konečně mým rtům.
Poslední a bolavý,
co duši mojí pohladí
drátem ostnatým.
Však já se s Tebou neloučím,
budu v Tvých snech a
co já vím,
v Tvém srdci napořád...
Polibek od Tebe proměnil
můru v motýla za pár chvil,
rozpínám křídla...
Odlétám a už se nevrátím,
však jistojistě vím,
miluju...