Harpyje

Sedím v hnízdě pro harpyji,
se kterou tu v tichu žiji.
Připomíná člověka,
co se nikdy neleká.

Sama má však v srdci díru
po rodičích ve Vesmíru,
po jinačí radosti,
co jí měním za kosti.

Harpyje je velmi stará,
nestačí jí k žití barák,
musí mít i moře, sůl,
každý na ni dře jak vůl.

Až zas jednou v hnízdo sedne,
snad se tichý vítr zvedne,
každý má svou harpyji,
harpyje nás přežijí,
musíme žít pro sebe,
a těšit se na nebe.

Až se jednou slunce skloní,
světlem sklouzne po jabloni,
na kterém si zažije,
co
to
je,
když ti vládne harpyje.