De facto (rennessainces)

Toužím se poznávat.
Kroky.
Doteky z výše.
Hlas.

Nebeské indigo vpíjí svou dobrovolnou
čistotu v ladné smyslnosti krásy.
- a smírná křídla plují světskou oblohou -
- Ty dvě holubice v polychromech moří -

Já myslím na ty vlasy,
co vzdaly hold kukuřičným polím.

Myslím na Mámení,
jak se mnou pošetile laškují.

Myslím na zítřejší motýly,
také jako dnes krčí se v prozatimních larvách.

A myslím na člověka,
co svůj život maří (v myšlenkách bez smyslů)

A slzy stékají mi po tváři
i po krku.
Ne z lítosti.
Z obdivu však.

(Nad neutuchající symbolikou svatých obrázků,
darovaných od srdce.
Anděl tam drží dvě děti za ruce nad propastí,
aby zachránily svůj nezkažený ideál.)

Mlčím a v malém obrázku
vídám svůj cit na svatozáři.
Mlčím a hledám výroku takového,
aby neporanil druhé jen,
jak tomu bývá u cicerónských slov.

Ne z lítosti.

Z pohledu do oblak...

k Bohu

A lidé dokážou být příliž neústupní.
Mohou konat bolest a otočí se zády
pak - tak tomu bývá.

"A život někdy chátrá, hnije
jak to dřevo lávky vrtké,
co nad řekou osudu modravou
vnáší mravy ze šlápot potulných filozofů.
Stačí příjmout učitele jako ruku anděla
a přejít s lehkostí"
(Jasmin de Paris, 16.10.2005)

Já toužím vědět.
O svatých
Dotecích z výše
Hlase

Vláčím včerejší den za sebou... arná sláva

Protože už vím.