Dáma v černém

šla temnou ulicí, tvář schovanou za závojem z černých duší
šla, neotáčela se, stále šla, postava temná v gotickém šatu
plameny zhasly v jejím stínu, vítr nezafoukal, vzduch se nehnul
voda mrzla, ptáci odlétali, krev tuhla, zvířata se schovávali
ona stále šla, vysoká to žena, muž či démon?
šla dál svou cestou ta postava v černém…
strach za sebou nechávala jako vzpomínku na její mrazivý dech

šla…

šla, až před mými dveřmi se zastavila
hvězdy potemněly, měsíc zhasnul úplně
prošla dveřmi, srdce mi divoce buší…
je to pravda, už blízko je
majestátní černá dáma, ano, dáma to je
v jejích rukách, také v černém, malý předmět, těžko postřehnutelný

/Co to je??/

cítím její pohled, spoutávající, cítím všechno lidské neštěstí…

/Co to dělá??/

v rukou se leskne - zrcátko…
shýbá se, před tvář ho zvedá, přitom se skřehotavě směje

/Co se to děje??/

pomalu závoj mizí z její tváře bolesti
však to co vidím, mi rve vnitřnosti!

/To nemůžu být já!/