Mí drazí rodiče

Ležím pod haldou sutin,
prach mi plíce lepí.
Snažím se křičet o pomoc,
zakopáváte o mě,
jste všichni tak slepí…

Umírám duší,
srdcem, které je jen přívěskem na klíče.
Umírám, mí drazí rodiče.
Stojíte nade mnou
a život, který jste mi vdechli si berete zpět.
Nedopřáli jste mi hledět s radostí na tenhle svět.

Neustálé hádky jako černý šmír
a vaše citové výlevy jako cihly zasypaly mojí hruď.
Z posledních sil mé srdce volá
a já ho okřiknu: „Tak zticha, ty potvoro, buď!“

Poslechne, protože se bojí.
Ustrašeného člověka, jste ze mě, mí rodiče, udělali.
Schovaná v koutku svojí duše se krčím,
umírám v duši a se slzami, které beru svým očím.