Hniloba

Stojí děvčátko na poli božích muk
stojí nad hrobem svoji drahé matičky
na kůlu nabodnutý času vnuk
místo květin zlejí jen prázdné ručky

Ve víru doby zvony temně zvoní
Ve smrti se marně pokoušíme slova šeptat
hniloba jak květy fialek voní
komu? Tomu jenž se nestačil už ptát

V otázce se marně odpověd hledá ve špíně
Ve ztracenu slunce nesvití
Kdo jen sní zbytečně trhá jednorožcům žíně
a vlci jsou zas pro jednou sytí