Víš...

Víš…

Když přijdeš,
jako když lavina zavalí,
spádem tvých nekonečných slov,
jejich stálý nepřerušovaný tok.
Tvoje strasti,
co bys chtěla, na co nemáš,
jak se k tobě jiní špatně chovají,
proč ti tohle vlastně dělají,
co ty kvůli tomu poznáš.
A ten tvůj,
prý o tebe ztrácí zájem,
nemá čas co potřebuješ,
když ty se mu tak obětuješ,
nechce za tě platit nájem.
Jenom mi,
stále na vše si stěžuješ,
na mou hlavu trable tvoje,
ničíš mě tím, kámoško moje,
mou mysl tím zatěžuješ.
Dost už,
Přestaň mluvit!
Buď už zticha!
Příroda tak svěže dýchá.
Zpomal tu svou vyřídilku,
Slyšíš?
Tráva roste.
Je to prosté, mlč a poslouchej,
…
Ticho léčí,
Za chvíli ti bude hej.