Žalář duše

Chmurnou píseň havran pěje nad rudou zemí,
v níž strach vysmívá se bídě - smutné krásce.
Zde výstřely hřmí nad písněmi
a bolest šeptá lásce.

"Lásko, lásko duní řev,
z hrdla pravdy kane krev do úst bezedných.
Málo zůstalo Ti věrných!"

Nikdo neví, kde je čest,
kupředu vpřed, zvednout pěst a křičet.
Křičet stále, dál a dál!,
"Ten křik kolem klid mi vzal!
A jenom já chci pánem být!!
Jenom já si umím poradit!!!"

Kácí se svět, tak jak jej známe,
žijeme, přičemž umíráme
a bojíce se smrti utíkáme pryč.
Ve dveřích duše rachotící klíč!!!

Nehty škrábou do dveří,
když v kobkách mučí zajaté.
Nikdo nářek neslyší,
jen srdce tluče proklaté.
Pak skácí se k zemi za třeskotu rozpolcené duše,
jež je dávno v hrobě!
Mrtvé tváře sobě!

Semafor krvácí, „dušičky“ v mundůru,
hanební cizáci odchází na túru do Brixenu.
Kat nad hlavou zvedá širočinu!

To my - štvanci bytů v podzemí,
jen svoji víru máme,
pendlujeme dál a dál
a stále utíkáme!