Otrok

S očima bělavýma,
zrakem krví podlitým,
s okovy za ušima
pohybem tápavým.
Jen svou cestu vnímá,
nehledá svobodu,
prach si z čela stírá
a myslí na vodu.
Jen koutkem oka,
jen škvírkou vidu,
vidí tu dobu zlou
v té zemi stínů.
Zuby brousí prach,
nalepený na patru,
mozek vypaluje strach,
jak vodu ve varu.
A pohyb nohou
v rozpálené poušti,
rozdrásaným masem,
svou krev tu pouští.
Bolesti nevnímá,
stává se strojem,
když pán naň hřímá,
bičem je složen.
Je tohle lidství?
Je tohle život?
Proč Bůh se na něm mstí,
když dal mu život?