Nebe je ráj

Z pramenu života vytrsklo moje bytí,
proplouvalo,
hledalo,
to správné žití.
Vyklíčil jsem v lůně matky,
povyrostl,
pookřál,
než jsem vyšel, byly zmatky,
ale otec si mě vždycky přál.
Snad byl jsem zplozen z lásky,
s bolestí jsem vyšel z matky,
nyní čekám,
co bude dál.

Jsem dítě života,
které brouzdá světem tmy,
které se choulí pod perutí,
perutí matky svý.
Však pohledem svým kolem sebe,
ztrácím naději v pravé nebe,
kde čistota je, kde se rodí,
kde potoky zurčí a pole plodí,
kde dobro a láska vládne životu,
kde necítíš zlobu, ale dobrotu.
Jsme nedokonalí,
jsme jen shluk buňek ve formě,
voda, která neskromně,
snaží se bujet a vládnout světu,
rozdávát bolest a spousty běsů
a místo mlhoviny krásných snů,
usínáme v beznaději šedých dnů,
kde jen hmota převyšuje nebe,
jen se koukni kolem sebe,
snad za řekou Styx najdem ráje
rozkvetlé louky a šumné háje,
hudbu nebes a prameny vody,
a odtud snad povedou na vrchol schody,
až do nebe.