Probuzená

Šedé ticho bouřkových oblaků
čelisti blesků na kusy rvou.
Nezdolná síla hodiny zázraků
dokáže i hvězdami hnout.

Déšť závojem okna oslepil,
bez hnutí sedíš v šeru pokoje.
Neklid, jenž duši polapil
zvítězil snadno, bez boje.

Čas ztracené víry, kdy nemáš nic,
bolest ti beznaděj do srdce vnese.
Jen vítr naříká škvírami okenic,
poslouchej slova, která ti nese.

Slyš píseň lesa, která tě zve
a pochyby z mysli odhání.
Stín mezi stromy pro tebe jde,
neboj se přijmout to pozvání.

A vykroč tmou vstříc rozcestí,
z vlastního nitra cestu najdi.
Až vzplanou nová souhvězdí,
jen klidně branou za ním vejdi.

V nádheře zahrad nočních květů
vítá tě vůně jiného světa.
V nehlučném víření sovího letu
jeho náruč na tebe čeká.

Stříbrný usměv měsíce hladí,
pomáhá duši k probuzení.
Chrání před hlasy které svádí,
uvěřit vlnám zapomnění.

Pohlédni v zrcadlo jezerní hladiny,
když zářivě odráží obraz tebe.
Hrozivě krásný, však ale nevinný,
ozdoben perlami nočního nebe.

Až slunce přijde s novým dnem,
podlehneš spánku znavená.
Sen beze strachu klidně si vem,
vždyť duše tvá je probuzená.